V předchozích dvou letech měli žáci 6. a 7. tříd možnost vidět představení tzv. Divadla FORUM. Jedná o speciální představení, kdy diváci mohou vstupovat do děje a měnit ho. Tato představení se týkala palčivých témat dneška – kyberšikany a rasismu. Naši žáci si mohli vyzkoušet, jak lze reagovat v krizových situacích a dle jejich vlastních slov to bylo pro ně přínosnější, než kdyby na toto téma viděli nějaký film či normální divadelní představení.
Po jednom z těchto představení mi bylo organizátory nabídnuto, abych se zúčastnila víkendového semináře, kde se naučím připravovat podobná představení ne s herci, ale přímo s žáky naší školy. Pochopitelně jsem neodolala, aniž bych tušila, do čeho se pouštím. Sice jsem po léta vedla na škole dramatický kroužek, ale tady se jednalo o úplně jiný druh práce.
A tak jsem jednoho listopadového dne stanula před 8.D a sdělila svým užaslým žákům: „Děcka, budeme dělat divadlo!“
Ten nápad je okamžitě uchvátil. Nejprve bylo třeba, aby oni sami vymysleli příběh. A na základě jejich vlastních zkušeností a toho, co měli možnost vidět například v televizi nebo si někde přečíst, se zrodil příběh s názvem „Pro nás dvě tu není dost místa!“
Příběh dívky Jany, která si neumí vycházet se spolužáky. Na jedné straně je snad až vlezlá, na druhé až příliš submisivní. Vtírá se chlapcům i dívkám, neumí si získat přátele. Nakonec se proti ní spiknou úplně všichni. A pod vedením alfa samičky Nadi jí začnou ztrpčovat život. Odvrátí se od ní i poslední sympatizující bytost, hodná a milá Adélka. A štvanice, jejímž cílem je vyštvat Janu ze školy, může začít…
Příběh sám byl tak silný, že po prvním představení, které jsme hráli zatím jen sami pro sebe, se mnoho z nás rozplakalo a běželi jsme nešťastnou Janu obejmout.
Jako velmi šťastné se ukázalo být obsazení hlavních postav. Musely být velmi přesvědčivé. A ony byly! Caroline Hanna hrála svou potvoru Naďu tak přesvědčivě, že při jednom z představení došlo dokonce k jejímu fyzickému napadení! A Jana Petry Spodniakové byla tak dojemně bezbranná, že snahu jí nepomoci musel mít jen někdo úplně bez špetky empatie. Dále bylo nutno obsadit nesmírně důležité postavy tzv. Jokerů – ti totiž korigují děj a posouvají ho. Jejich nelehkým úkolem je také dodat kuráž divákům, aby se nebáli jít nahradit někoho z představitelů. Nicméně Štěpán Ondrouch a Lenka Bílá se toho zhostili na jedničku. Jirka Vondrášek si zahrál Pepu, kterého Jana zoufale obdivuje. Jeho kamaráda, který si nakonec může připsat lví podíl na Janině odchodu ze školy, ztvárnil Marek Malý. Róza Blažková a Majda Černá hrály Nadiny kamarádky, které se aktivně účastní šikany. Malé, ale důležité role hodné Ádi a maminky si zahrály Adéla Brzková a Kim Charvátová.
A my mohli začít hrát pro diváky. Premiéry se zúčastnila 7.D, třída, o které se ví, že umí skvěle reagovat a nestydí se. Po rozehřívací hře následovalo 15 minutové představení. A po něm se od Jokerů diváci dozvěděli, že nyní budou hru sledovat znovu. A že mohou kdykoli tlesknout a vykřiknout STOP, aby hru zastavili a změnili děj tak, aby k šikaně nedošlo. Jediné tabu bylo „nelze nahradit hlavního šikanujícího“. A žáci 7.D nezklamali a snažili se zabránit šikaně, jak to šlo. Zajímavé bylo také závěrečné povídání, kdy nám sedmáci sdělovali své pocity. Jako třídní 7.D jsem byla dojatá, když mi jedna dívka z mé třídy sdělila, že tohle prožívala na své bývalé škole a že je moc ráda, že přišla k nám, kde je konečně šťastná.
Byla jsem moc ráda, že se premiéry zúčastnilo i vedení školy, školní psycholožka a poradkyně, protože nás velmi zajímal jejich názor.
Následovala představení pro 7.C a 7.E a opět žáci reagovali nad očekávání dobře. Jediný nepříjemný moment nastal, když jsme hráli pro 5.D. I páťáci byli dějem naprosto pohlceni – až natolik, že jeden z nich napadl „Naďu“ a my museli na chvíli vše přerušit a vysvětlit si, že tudy cesta nevede a že násilí přináší zase jen násilí.
Třešinkou na dortu se pak stalo setkání s koordinátory projektu a ostatními učiteli a žáky, činnými v tomto projektu, které se konalo v červnu v Emauzích. Tohoto setkání se spolu se mnou zúčastnilo i 5 „mých“ herců. Měli jsme možnost seznámit ostatní se zrodem představení a mí žáci mohli povyprávět o svých pocitech, které během jednotlivých představení zažívali. Představitelky šikanující a šikanované mluvily o tom, jak si při jedné zkoušce zkusily prohodit role a jak při tom zjistily, jak neskutečně těžké je hrát roli té druhé. Byla jsem při pohledu na ně nesmírně pyšná na jejich vystupování a na dojem, jaký udělali na ostatní. Ušli jsme společně kus cesty a byl to dobrý kus cesty. Měli také možnost pozměnit děj v představení, které si pro nás na závěr setkání připravila jedna ze zúčastněných škol. Bylo vidět, jak moc si tuto možnost užívají a naplno se projevila jejich schopnost improvizovat.
Vzhledem k úspěchu našich představení jsme byli požádání, abychom naše představení předvedli i jinde. A vedení školy nás pověřilo nastudováním nového příběhu. Takže už teď se všichni těšíme, až se v září zase ozve: „Děcka, budeme dělat divadlo!“
J. Davidová
